Cairo  A1/1 

 Nar. 3.5.1978               † 15.4.2000

Tm. Hnědka   

Matka :Coca Cola        Otec: Veronal

 Náš příběh začal 3.5.1978, v den, kdy se narodila ona – malá plnokrevná klisna se jménem CAIRO. Hnědka se třemi ponožkami a lysinkou po Verona a z matky Coca Cola. A jak se na správného plnokrevníka sluší, i ona běhala dostihy, a to celkem úspěšně až do 11let (27dostihů, z nichž 19 umístění do 5. místa a 4 vítězství). Pak vystřídala několik majitelů, dala pár hříbat, až skončila ve Stáji TAUNA, kde si užívá zaslouženého koňského důchodu. Já ji poprvé spatřila v listopadu 1996, kdy do této stáje přišla. Pár lidí na ní zkusilo jezdit a téměř všichni skončili na zemi. Asi na ni působilo nové prostředí, ve kterém se teprve zabydlovala. A tak se jen pásla a užívala si volna.

V říjnu 1997 jsem prosadila svou a začala na ní jezdit s pomocí Ladika a Dáši Klukových, jimž bych chtěla poděkovat. Od té doby uplynul rok a vím, že jsem si vybrala skvělou kobylku. I já jsem se na ni několikrát dívala ze země s otěžemi v ruce pokořená pádem. Své srdce jen tak někomu neukáže, nechává se dobývat, ne pamlsky, ale prostou péčí a láskou, chvíli mi to trvalo, ale pak mě řádně odměnila. Absolvovaly jsme spolu několik vyjížděk, přesto mi pokaždé ukáže něco nového, s čím se musím srovnat.

I když už uplynulo 9let od doby, kdy se její kopyta dotýkala země ve Velké Chuchli, Pardubicích, Slušovicích či jinde,  a kdy pohasla sláva jejích dostihových dnů, je to kobylka, která si ráda zavzpomíná na své mládí a vrací se na „své dostihové dráha“ a pak je to s ní těžké. Temperamentu má víc než dost a vůbec na svých 20let nevypadá (viz foto).

Narodila jsem se sice o 4roky později, ale jsem vděčná, že se narodila ona. A předpokládám, že ten kdo ji znal je na tom stejně jako já.

                                                                        /uveřejněno v časopisu Jezdectví 06/99/

 
Dodatek Jessy: Myslím, že v roce 99 byla ve vynikající kondici, možná také díky tomu, že jsme si mysleli, že je březí, a ona nebyla – to nás pěkně vypekla… ten rok jsem na ní „odjela“  2 hubertky – tu první v Mořicích jsme pro jistotu vůbec neabsolvovaly, protože jsem nebyla schopná Cairu nasedlat, to víte, hrála hudba a ona si vzpomněla na dostihy, takže až odjeli všichni až na jednoho malého hýkavého osla, se nám ji po sérii starťáků podařilo nasedlat těžkým vojenským sedlem a já se odvážně jala na ni vysednout. Strach byl potlačen a po dosednutí do sedla se trochu uklidnila. A já jí celou dobu spílala, že  je hloupá mařka, a že jen hloupý a divoký koně zůstanou v ohradě s oslem… a ten osel celou dobu hýkal a hýkal jako by se jí vysmíval… A další huberta v Uhřičicích: na tu jsme šli fikaně – celá naše sestava 4koní a 4jezdců -  nasedlali jsme již asi kilák před místem srazu a dojeli po kopytě… vyjížďka super, ale strašně šla do ruk, chtěla běžet, a to se na jedné rovince rozhodla zrealizovat… mě, protože jsem jí chtěla bránit, jednoduše shodila přímo ukázkovou rybičkou, otevřely se mi oba třmenové zámky a já skončila na zemi s třmeny na nohou vláčená asi 2metry oranicí, než jsem jí pustila otěže –  na mou dokonale odřenou zadnici a naražený záda jisto jistě nikdy nezapomenu. Snaze mastra a některých další, že ji chytnou, jsem se jen musela smát, volala jsem, že ji nechytnou, že je to Cairo…po pár metrech to vzdali… Cairo nakonec chytili o 6km dál…

 Tehdy jsem jí koupila ohlávku s uzlíkama … trochu ji to uklidnilo…bohužel jsme si jí neužily moc dlouho… zima byla hodně sněhová a toho roku se v zimě moc nejezdilo… a 15.4.00 si zlomila nohu a její srdíčko navždy dotlouklo.

 Ale nechci končit tak tragicky, protože to byl jeden z mých nej koníků, a tak přidám pár historek… jejích malých zlomyslností a úžasných zážitků…

 Mezi její zlomyslnosti s oblibou patřilo nezvedání přední černé nohy… živě si pamatuju, jak jsem jí promlouvala do duše, že když mi tu nohu nedá, tak bude mít hnilobu kopyta, že pak bude mít jen tři nohy a že pak nebude moc chodit… nakonec mi tu nohu vždycky dala…

 Půjčení spolehlivé kobče  Skoro vždy jsem na ni jezdila já, ale když jsem ji někomu jako spolehlivou kobču „půjčila,“ tak se chovala přímo vzorně, dokud jsem byla v jejím dohledu. Vzpomínám na dvě holčiny, které na ní jezdily v ohradě, kobča chodila kolem mě a byla vzorňák, no ale pak jsem si musela odskočit a když jsem se vrátila, obě dívky stály u Cairy  na zemi… no prostě se vyznamenala.

 Hrozně ráda jsem chodila cválat na pole za stájí… a ona to taky milovala… vlastně obě … ten pocit jako když vyletí ze startovacího boxu, ten mohutný odpich  z místa … a ten neřestně krásný pocit větru šlehajícího do tváří vstříc západu slunce … balada a  na konci zběsilého běhu uklidnění slovy hou, hou, houpy hou…

 No a co třeba ta její falešná březost??? To bylo něco, strávila jsem část prázdnin hlídáním kobylky, přes den to bylo jasné to jsme trávili všichni u koní, ale večer jsem ještě s kamarádkou Luckou (LuckyLusy) pádily na kolech na večeři a kolem 23h v noci jely každá po své polovině cesty zpátky do stáje hlídat naši maminu… která nakonec maminou ani nebyla …

 Vyskakování na koňa Kolik času jsem strávila snahou vyskočit na její hřbet bez pomoci? Hodně, a nakonec se to podařilo. Jednou tak, že jsem ji dokonce přeskočila a skončila zapresovaná mezi ni a zábradlí… Jindy zase nasedání venku ze špalků, kdy se mi blbka nakonec vytočila stála čelem ke špalku, a já lenošná na to slízt ze špalku a znovu ji navést bokem, jsem na ni skočila tak jak stála  - jako by do zatáčky – naštěstí to vyšlo. A další zlepšováky, na to je Ladik kadet, např. udělat uličku ze dvou obr balíků slámy, že tam jako navedeme koně, vylezem na balík a hurá do sedla, ano, tady se kůň nemohl vytočit – super nápad… no a když tak nasedáme, tak můžeme i takto slézt… no můžeme, ale nesmí nám to uklouznout, což byl přesně můj a Caiřin případ. Ona stála mezi balíky a já slízám, uklouzla mi noha po balíku a já najednou sedím na jejích předních nohách, tenkrát se ani nelekla, prostě nic, jen sehnula hlavu a kukla na mě: „Co tam dole, prosím tě, děláš?“

 Jak vznikla indiánská babička – díky ti Cairo.Na Cairo jsem většinou jezdila já a většinou bez sedla – jiní byli více potřební… ale občas jsem měla dost nabitou kostrč – přece jen jí trčela páteř a s mou kostrčí to byla vražedná kombinace. Když jsem se se svým problémem svěřila Dáši Klukové, tak mi do druhého dne donesla indiánskou babičku. Je to prostě hlavička, ta naše Dášenka.

 Kolikrát jsem si na ni vylezla, když se koně pásli v ohradě, jen tak anebo s ohlávkou, byla to prostě hodňucha… aspoň na mě …

 Absolvovala jsem na ní svou první Hubertu – tedy spíše jarní jízdu – Vítání jara s koňmi v Určicích na Velikonoce 1998… - to jsem na ní jezdila 5měsíců - původně měli jet 3koně, ale protože Cairo byla dáma v letech, vezla se traktorem… no a nakonec byla jediná, která z našich koní dorazila… být to na mě, tak bychom určitě nejely, ale Dáša Kluková zavelela, že když už jsme tu tak prostě pojedu… a taky jsem jela… připojila jsem se ke skupině bývalých dostihových koní a vše probíhalo, dá se říci v pohodě, až na mou nervozitu, i ta se pomalu ztrácela, až do té doby než jsem jela klusem do kopce a vedle mě se objevil postarší muž a křikl na mě: „Přece nepůjdeš klusem.“ A plácl Cairu po zadku, to byl odpich, a už jsem cválala, když jsem ji nahoře zpomalila do klusu, tak jsem to považovala za obrovský úspěch… do konce vyjížďky jsem ovšem klusala, nebyla jsem sto ji zpomalit do kroku… do cíle, kde už čekal zbytek osazenstva naší stáje, jsme dojely splavené … já s prsty rozedřenýma do krve … ups to byla jízda…

 Jak kousla Caira Arinu....Stalo se to právě po té jarní vyjížďce, kdy se nakonec Ladik rozhodl, že naše tři koně (Taru, Veronu a Cairu), všechny toho měly plný kopačky, a Darininu kobylu Arinu, zaveze na etapy traktorem, přepravník byl na 2koně, no a Cairo jela s Arinou, a protože před tím jela sama, neodpustila si dát jasně najevo, kdo je tu vetřelec...

 Moje vítězství v ježdění na Cairo......Bylo to přesně 1.5.1998, kdy se konala ve Výšovicích vyjížďka, na kterou jsem jela já na Cairo a Ladik na Veroně, ta byla mladá a zaučovala se, a měla jsem jí s Cairou dělat vůdčího koně, což ale sebou neslo velkou zodpovědnost. A podotýkám, že to byla vlastně má druhá vyjížďka mezi tolika koňmi (tou první bylo vítání Jara s koňmi). Šli jsme tam po kopytě, bylo to nějakých 15km, tak se kobylky trochu ušly, ale než se vyjelo na samotnou vyjížďku, stačily síly načerpat. Jely jsme v peletonu koní, uzavřeni v koních ze tří stran a čtvrtou stranu byl prudce svažující břeh do potoka, když ostatní koně naklusali, nezbylo nám nic jiného, a když nacválali museli jsme také. Koně pak ostře zahnuli doprava a rozpeckovali to co to šlo do mírného dlouhého kopce, ale já věděla, že Vera tak dobře pod jezdcem necválá a řídila jsem se povinností jejího vůdčího koně a Cairu jsem udržela, stálo mě to pár minut zoufalého boje, a já bojovala jako o život… točily jsme se dokola, málem jsme spadly do toho potoka, hodily pár starťáků, s nohama vypadenýma ze třmenů a strachem očích se mi ji nakonec podařilo uklidnit…a tehdy jsem věděla, že jsem vyhrála – obě jsme to věděly … nutno podotknout, že jsem se opravdu bála pokračovat ve vyjížďce… Ladik mě duchapřítomně podpořil milou větou: „ Já jsem tě viděl aspoň 5x na zemi.“ Ale pokračovali jsme, hřívu jsem měla omotanou kolem ruky, kterou jsem křečovitě svírala ještě dobrou polovinu vyjížďky…

 Můj největší a nejkrásnější skok na Cairo....Bylo to na hubertově jízdě, tedy vlastně před, ve Výšovicích, tehdy bylo dost mokro, ale přesto nás nalákaly postavené překážky – zvlášť jedna moc pěkná z borovic – a tak jsem se na ni rozjela a moc jsem skákat neuměla ale věřila jsem jí, vždyť běhala překážkové dostihy,  prostě jsem se na Cairo svezla a skočila s její pomocí tu nádhernou překážku… až když jsme zastavily za ní a já šla kolem ní, viděla jsem jak byla veliká…

 
Vyjížďka s kamarádkou Katkou na huculce Sylvě, kdy jsem musela závěrečnou cestu do stáje cca 2km absolvovat sama se dvěma kobčama, jejichž výškový rozdíl byl asi tak 35cm… Sylva huculka 130cm KVH a Cairo A1/1 asi 165cm KVH. Samozřejmě jsem jela na Cairo, jak jinak taky, a Sylvušku jsem vedla na ruce za otěže, cesta byla v pohodě, až na jeden vyjížďák na pole… byl to krátký ale prudký kopeček no asi 1.5m, člověk by řekl, že nic zvláštního. Inu nebylo by. Kdyby se ho Cairo nerozhodla skočit cvalovým skokem, zatímco Sylva se  rozmýšlela, jestli ho vyjde nebo vykluše. To už jsem ležela zádama na sedle, hlavu u kořene Caiřina ocasu, ruku nataženou jako Saxana… ale zvládly jsme to … od té doby jsem nic podobného s žádným koněm nezažila…