Jako ve filmu

 Stalo se to jedno srpnové odpoledne. Prázdniny jsem tehdy trávila u koní v jezdecké škole v Bavorsku, abych spojila příjemné s užitečným. Studovala jsem němčinu, a tak jsem procvičovala gramatiku v praxi a zároveň trávila čas s milovynými koňmi.Slunce se schovalo za mraky a nebylo ani moc velké vedro, proto jsme se chystali do terénu."Můžeš si z tříletků vybrat, koho chceš," dostalo se mi odpovědi na otázku, jakého koně že to dostanu pod sedlo. "Jsou nahoře ve výběhu," dodala cvičitelka Kristýna se stálým úsměvem ve tváři.Vzala jsem si ohlávku a šla si odchytit svého oře. Ve výběhu se páslo osm koní: jedna ryzka, tři hnědáci a čtyři šimlové v různém stupni vybělení. Všichni zvedli hlavu, když jsem vstoupila do prostorné ohrady, ale neutekli přede mnou. Nejvíc se mi líbil červený bělouš Esprit, ale ten se pásl téměř až na konci dlouhého výběhu. Uždiboval trávu a nervózně potřásal hlavou, aby se zbavil otravných much, sem tam si i vztekle dupnul. Přiznávám, neměla jsem na něj tehdy dost odvahy. Do haly bych si ho vzala hned, ale pro vyjížďku jsem zvolila raději jeho polobratra, na první pohled klidnějšího tmavého šimla Ethalona. Byl poměrně vysoký, dobře stavěný a po svém otci El Nandu zdědil barvu i krásnou štičí hlavu stejně jako Esprit. Pod sedlem prý chodí už tři měsíce, něco už umí a snad nebude moc kozelcovat, pomyslela jsem si a uvědomila si, že bych zrovna dneska nechtěla mít letecký den. Do té doby jsem totiž s mladými koňmi neměla ještě moc zkušeností.V klidu jsem kněmu přistoupila, nabídla mu pamlsek a snadno mu nasadila červenou ohlávku. Ethalon se nechal bez problémů vyvést z výběhu a ostatním jen krátce zařehtal na pozdrav. Čištění mi nezabralo moc času, koník klidně stál a nechal se i v pohodě nasedlat. Ty celonoční výběhy a volné stáje mají něco do sebe, uznala jsem a vzpomněla si na některé české oddílové koně, kteří se dostanou ven tak na dvě hodiny denně, jinak jsou stále zavření v boxu a pod sedlem pak mnohem starší školní koně vyvádí víc než tito tříletci, kteří pod sedlem chodí teprve několik měsíců.Dlouhovláska Kristýna si přivedla svou tmavou hnědku Janu a určila pořadí v lotu: "Za mnou půjde Viktoria, pak Krone, Jersey, Silas, Prelat, Centra a ty, Anno, půjdeš s Ethalonem poslední. Kdyby něco, hned zavolej."A vyrazili jsme k bavorským hvozdům. Do kopce podél výběhů krokem, za silnicí po lesní cestě klusem. Ethalon spolehlivě šlapal, ve cvalu si sice vyhodil, ale jinak se choval velmi způsobně. Moje prvotní obavy se zcela rozplynuly.Najednou se to stalo. Zatažená obloha náhle zbrunátněla, mraky dostaly tmavě fialovou barvu. Šli jsme právě krokem po písčité cestě podél lesa, když vtom silný blesk rozčísl zamračené nebe a osvítil zčernalou krajinu kolem. Koně zařičeli a trhli hlavami, zůstali stát na místě jako přišpendlení. Ethalon vyvaloval oči, div si nenatrhl bělmo."Jé, mně se přetrhl martingal," začala fňukat nejmladší jezdkyně na Prelatovi, který v úleku prudce pohodil hlavou. Kristýnka rychle seskočila, dala mi podržet Janu a udělala Prelatovi na martingalu uzel. Ještě se provedla drobná úprava na uzdečce a pak to šlo ráz na ráz."Jsme asi 5 km od Kollerhofu, budeme muset přidat. Držte se pohromadě, udržujte rozdělení, pořádně si do koní klekněte, zvládneme to," rázně promluvila Kristýna a úsměv jí z tváře zmizel. "Anno, hlídej to prosím vzadu," poprosila mě.Kývla jsem na srozuměnou a pohladila několikrát Ethalona po zpoceném krku. Cítila jsem, jak je nervózní. Tmavé mraky způsobily, že bylo v srpnu kolem šesté hodiny odpoledne sotva vidět na tři metry. Blesky se střídaly, sem tam hrom, ale stále ještě nepršelo. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Nebe se mračilo stále víc, a tak jsme vyrazili. Bylo to dost zběsilé a riskantní, letět v plném cvalu do lesa, kde nás pohltila naprostá tma. Slyšela jsem před sebou frkání a dusot cválajících koní, jimž na pískem vysypané lesní cestě odlétávaly od drobných kaménků zpod kopyt jiskry! Nutno dodat, že fyzičku měli koně výbornou, však jsou celý den a noc venku a k tomu chodí pravidelně pod sedlo. Kromě Ethalona, samozřejmě. Ten se však za koňmi statečně držel. V duchu jsem se modlila, aby nešlápl do nějaké díry. Tma jako v pytli, koně v plném cvalu. Přede mnou zaržála vranka Centra, nebyla vůbec vidět, jen ty jiskry od kopyt létaly... Až když další silný blesk rozťal černotu a ozářil nám na pár vteřin cestu, všimla jsem si, jak se oční bělma koní blýskají a od huby jim odlétává pěna. Bylo to tak vzrušující, úžasné, že jsem si ani nepřipouštěla nebezpečí situace a připadal si jako v nějakém filmu z Divokého západu."Je všechno OK?" slyšela jsem Kristýnu, jak na mě volá. Také si urputně přála, aby nikdo nespadl a koně i jezdci došli v pořádku domů.To už nás bičovaly těžké krápance. Liják se strhl, když už jsme docválali na začátek výběhů. Přešli jsme do kroku. Potvrdila jsem Kristýně, že nikdo z koní ani jezdců nechybí, všichni se drželi statečně. Hladila jsem Ethalona po krku, třela mu kohoutek a nechala ho, ať si protáhne krk. Spolehlivě kráčel na volné otěži a odfrkával. Nastoupili jsme rovnou na dvůr, ani jsme nešli s koňmi brodit do vody, beztak jsme byli všichni celí promočení. Na dvoře už nás netrpělivě očekával šéf s celou rodinou, přátelé, rodiče mladých jezdců i zvědavci. Všichni ochotně pomáhali s odstrojováním koní, nosili nám ohlávky, opláchli udidla, odklidili uzdečky a sedla, abychom mohli co nejrychleji odvést koně do sucha. Během několik minut byl dvůr prázdný. Zatímco si naši stateční koníci pochutnávali na voňavém müsli, vytřeli jsme je do sucha slámou.Při této vyjížďce jsme všichni promokli na kost, přesto na ni ráda vzpomínám a sama se přesvědčuji, že se mi to jen nezdálo.

• Napsala: Anna  J.
• Kůň: Ethalon