Bianka

 Když jemná vůně jara provoněla dosud zmrzlou zem a rozmohla se svými chapadly po celém širém světě, nikdo už nemyslel na nehostinnou zimu, která vše spoutala ledovými pouty a zahalila do hávu studeného a nepříjemně vtíravého větru fičícího z holých strání a strnišť pokrytých bílou nehybnou vrstvou sněhu. Ale to už byla minulost.
Stejně jako příběh, který se stal před pár lety. Vzpomínka na něj bloudí kdesi hluboko v mé mysli skryta temným stínem, na jehož kraji vykukuje pár paprsků světla naděje.
„Bylo léto a začínaly dvouměsíční prázdniny, jenž jsem se rozhodla strávit v jezdecké stáji, kterou jsem již rok a půl navštěvovala. Jednoho teplého rána jsme se rozhodli, že pojedeme na vyjížďku. Nikdo neprotestoval, protože ranní projížďky všichni milovali. Každý měl svého oblíbeného koně, o kterého se s láskou staral. A ani já jsem nebyla výjimkou, i já jsem s láskou pečovala o kobylku. Byla to osmiletá vranka se jménem Bianka. Mezi očima měla malou bílou hvězdičku, ale jinak byla černá jako uhel. Nasedlali jsme a vyjeli na obvyklou trasu. Obdivovali jsme slunce i jemný vánek, který nám čechral vlasy. Vdechovali jsme opojnou vůni rozkvetlé země, kochali jsme se pohledem na rozlehlá pole a kytky rostoucí podél cesty. A vše se oddávalo v klidném tempu klusu střídaného cvalem.
Cválala jsem po boku majitele úplně vepředu, když z pole vyskočil zajíc rovnou pod nohy Bianky, která se lekla. Vzepjala se a uskočila stranou. Přitiskla mě na betonový telegrafní sloup a znova se vzepjala. Ozvalo se praštění kostí, pocítila jsem tupou bolest. Pak jsem spadla na zem a Bianka zmizela v dáli. Pomalu jsem upadala do bezvědomí a s ubývajícím vědomím se vidina pěkného prosluněného léta stráveného s koňmi a senza partou mladých členů stáje rozplývala jako dým.
Když jsem se po pár dnech probudila v nemocnici, byla jsem napůl schovaná v tvrdém bílém krunýři ze sádry. Levé stehno bylo nadvakrát zlomené a levé koleno ošklivě pohmožděné, pár zlomených žeber, vykloubené zápěstí a těžký otřes mozku. V nemocnici jsem strávila čtyři dlouhé měsíce. Z koní jsme dostala hrozný strach, a tak i všechny fotky a plakáty putovaly do sklepa. Ponořila jsem se do učení, v pololetí samý jedničky. Málo jsem jedla a ztrácela jsem se rodičům před očima. Ti mi začali připomínat lásku ke koním a byli hodně zoufalí. A měli asi proč, ze dne na den jsem změnila svůj postoj k životu. Přestala jsem se učit a dlouhé hodiny jsem seděla a koukala do zdi. Nikoho jsem nevnímala. A tehdy se naši rozhodli, že to tak dál nepůjde a koncem června mě odvezli do stáje, kde jsem jezdila.
Tam jako by se zastavil čas. Koně stáli na stejných místech a hrnuli se ke dveřím, aby se se mnou přivítali. Ale já jsem před jejich dotyky i pohledy vědomě uhýbala. Znovu jsem viděla před očima ten pád. A mou myslí plul jen strach. Chtěla jsem domů, ale naši mě tu nechali.
Všichni se ke mně chovali báječně, ale byla mezi námi propast - propast strachu, který jsem neuměla překonat. Po pár dnech jsem se přece jen osmělila a jemně jsem koně hladila, krom jednoho - Bianky, která z toho byla smutná. Ale já jsem prostě nemohla. Když byli koně v ohradě a šla jsem za nimi dovnitř, Bianka za mnou chodila jako pejsek. A já před ní utíkala do stáje. Nakonec jsem ze stáje nevycházela vůbec, protože jsem se jí tak strašně bála. A ona stála před dveřmi stáje a čekala na mě. Nepásla se, nejedla a začala hubnout a smutnit. Majitel nic neříkal. Věděl, že se s tím musím vypořádat sama.
I já jsem věděla, že musím něco udělat, jinak ji ztratím. A tehdy mi došlo, že ji mám ještě pořád ráda, že mi na ní záleží. Ale pořád tu byl ten strach. Strach, který se musel překonat. Ale jak? V tom mi nikdo nemohl poradit.
Ale Bianka to vyřešila sama. Další den, když byli koně na pastvě, jsem se odhodlala a vyšla jsem ven. Došlo mi, že když u Bianky strach začal, tak u ní musí také skončit.
Stála jsem v ohradě a hledala ji. Zbytečně, ona si mě našla, jako vždy. Jemně opřela hlavu o mé rameno a pak ji ještě opatrněji sklonila do mé náruče. Třesavou rukou jsem ji pohladila a cítila jsem, že i ona se chvěje. Jestli to bylo štěstím nebo strachem, nevím. Chvíli jsme tam stály a koukaly na sebe. Pak mě pomalu dodstrkala k zábradlí a já nechápala, co chce. Ale ona mi jemně kynula hlavou, abych si sedla. Váhala jsem. Chtěla jsem, tak moc jsem se chtěla projet, ale byl tu ten strach. „Teď nebo nikdy,“ řekla jsem si a nasedla jsem. Bianka opatrně popošla pár kroků. A já věděla, my obě jsme věděly, že jsem vyhrála.“

Autor: Jessy