Hříbátko
Uháněj, hříbátko, uháněj,
leť, co nohy ti stačí.
Utíkej, hříbátko, utíkej,
už na tebe pasti líčí.
Cválej, hříbátko, cválej
a vůbec se neohlížej.
Neohlížej se, prosím, a běž,
byl by to hrozný pohled, to věř.
Neposlechlo jsi mě a zůstalo jsi stát,
ohlédlo ses a začalo jsi tiše ržát.
Říkala jsem ti, neohlížej se a běž, ale marně,
teď tvé hříběcí oči spočinuly na tvé mámě.
Svou hlavu z kaluže své teplé krve zvedla,
pohlédla smutně na tebe,
z oka jí skápla slza, když naposledy zařehtala
a její hlas i duše vzlétla do nebe.
Uháněj, hříbátko, uháněj,
až za obzor se dej.
Utíkej, hříbátko, utíkej
a na pozoru se měj.
Cválej, hříbátko, cválej
a věz, že život je i zlej.
Vzpomínky v hlavě si nech
a neohlížej se už zpět.
Přecválalo’s mnohé kopce a spoustu řek,
zestárlo jsi o pár krásných koňských let.
V bojích vydobylo sis svoje stádo
krásných zdravých klisen, bravo.
Stalo ses dobrým vůdcem stáda
i všechna tvá hříbata jsou zdráva.
I když nyní už jsi hřebcem černým a mohutným,
v mém srdci jsi stále malým hříbátkem mým.
Uháněj, hříbátko, uháněj,
stádo své vždy a všude chraň.
Utíkej, hříbátko, utíkej,
i kdybys měl padnout, tak ho braň.
Cválej, hříbátko, cválej
a nikdy ho neopouštěj.
Vím, že neopustíš stádo své,
dokud ti budou sloužit nohy tvé.
Nad svým stádem ve dne v noci bdíš,
sebemenší nebezpečí ihned vytušíš.
Zavelíš ústup hlubokým hlasem
a vedeš je i temným lesem.
Běžíš s nimi cestou necestou,
pastvinou i vodou stojatou
až k bezpečnému cíli
dalekém ne jednu míli.
Uháněj, hříbátko, uháněj,
už víš, že život je i veselej.
Utíkej, hříbátko, utíkej,
když štěstí a láska jsou v něm.
Cválej, hříbátko, cválej
a dobývej srdce koňských žen.
Přece jen je krásné žít,
když víš, jak na to, viď.
Jednou až doběhneš až tam,
kam už musíš jen ty sám.
Doběhneš k cíli
své dlouhé životní pouti,
měj dost síly,
ať můžeš přes řeku smrti plouti.
Neboj se o svou duši ani o sebe,
tvůj hlas i duše poletí do nebe.
Uháněj, hříbátko, uháněj,
ať doběhneš včas.
Utíkej, hříbátko, utíkej
tam, kam musí každý z nás.
Cválej, hříbátko, cválej,
tvé dny se již krátěj.
Srdce ti dobilo a tělo kleslo k zemi
tam, kde leží kosti tvé milované mámy.
Přišlo jsi do nebe a spatřílo jsi ji zas,
jsem smutná a stírám slzu ze svých řas.
Občas se mi zdá, že tě slyším zařehtat,
ohlédnu se, ale ty tam nejsi.
To jen vítr počal se ve větvích hrát,
nechci se ho ptát: Kde jsi?
Vím to, moc dobře to vím
a vím, že tě už nikdy nespatřím.
Uháněj, hříbátko, uháněj
do smutných snů mých.
Utíkej, hříbátko, utíkej,
ať objevíš se v nich.
Cválej, hříbátko, cválej.
Teď už i já vím, že život je veselej
a taky vím, že život je i zlej,
tak se s tebou loučím, koníčku milovanej.
autor. Jessy